Více o vrance

Něco málo z hydrologie Krkonoš

Dnešní charakter říční sítě v Krkonoších souvisí úzce s geomorfologickým vývojem pohoří. Směry hlavních krkonošských toků jsou až na drobné výjimky zhruba shodné s původními úvalovitými údolími třetihorního zarovnaného reliéfu.

Krkonošské řeky patří podle klimaticko-hydrologické klasifikace řek stejně jako všechny ostatní české řeky k tzv. středoevropskému (oderskému) typu, který se vyznačuje jarním průtokovým maximem v době tání sněhu a minimálním průtokem v létě, kdy je nejvyšší výpar. Obecně nejsou Krkonoše zvlášť významnou zásobárnou vody. Malou jímavost krkonošských hornin a převážně mělkých zvětralin kompenzují sice poměrně vysoké srážky a velká lesnatost území, ale při nevelké ploše pohoří i jednotlivých povodí trpí často řeky velkou rozkolísaností průtoků, která se projevuje nebezpečnými povodněmi za vydatných dešťů a velmi nízkými průtoky při dlouhodobějších suchých obdobích.

V Krkonoších pramení největší česká řeka Labe, která bezprostředně odvodňuje jen asi třetinu české části pohoří. Přímo v Krkonoších přijímá větší přítoky Bílé Labe (při soutoku větší než samotné Labe) a Dolský potok; další krkonošské říčky, Malé Labe a Čistou, přijímá až v podhůří, v obci Hostinné. Východní třetinu pohoří odvodňuje Úpa, mezi její nejvýznačnější přítoky patří Zelený potok, Malá Úpa a Lysečinský potok. Vody ze západní třetiny pohoří tečou do Jizery, z jejich přítoků je v Krkonoších nejvýznamnější Mumlava, Rokytnický a Vejpálický potok a krkonošská Jizera.

Má vranka obecná opravdu problém?

Vranka obecná (Cottus gobio) je v České republice poměrně rozšířeným druhem podhorských toků, zvláště v těch s přirozenou hydromorfologií. V Červeném seznamu ČR je tato ryba hodnocena coby druh téměř zranitelný (NT), jedná se o zvláště chráněný druh v kategorii „ohrožený“.

Tato drobná rybka je jedním z předmětů ochrany EVL Krkonoše. Vyskytuje se zde v dílčím povodí Jizery, Labe i Úpy. Její výskyt byl aktuálně potvrzen v Jizeře, Jizerce, Rudníku, Labi, Vápenickém potoce, Malém Labi, Čisté, Malé Úpě a Úpě. Početnost jednotlivých subpopulací je rozdílná, závisí zejména na stavu obývaného stanoviště.

Habitatem vranky obecné jsou proudící dobře okysličené toky s dostatečnou úkrytovou kapacitou. Vranka nemá plynový měchýř a pohybuje se proto pouze přískoky u dna, kde vyhledává úkryty pod většími kameny a balvany, případně v kořenovém systému pobřežních dřevin či v porostu vodních makrofyt. Vranka se rozmnožuje dříve než ostatní druhy ryb v malých vodních tocích, a to většinou v březnu, kdy samice klade jikry pod kameny, o které
se následně stará samec. Hlavní ohrožení pro vranku představuje nejenom zhoršení kvality vody,
ale také změny hydromorfologie toku ovlivňující proudění a omezující úkrytové možnosti a změny hydrologických podmínek. Ochrana druhu proto spočívá zejména v ochraně stanovišť vodních toků.

Trvalým a stále neřešeným problémem
 jsou úpravy vodních toků v podobě necitlivých regulací, a vytváření
migračních bariér, které výrazně limitují rozvoj populací vodních a na vodu
vázaných organizmů. Proto projekt bude řešit právě zprůchodnění a revitalizaci částí toků vybraných v přípravné fázi.

Mezi aktuálně se rozvíjející problémy patří zasněžování sportovních areálů a s ním spojené ovlivnění průtokových poměrů v zimních měsících (zejména v povodí Labe). Dalším dlouhodobým problémem je využívání energetického potenciálu povrchových vod k výrobě elektrické energie v malých vodních elektrárnách. Postupně se zlepšující chemismus vody (např. v povodí Jizery) umožňuje návrat původních druhů na dřívější lokality.

EVL Krkonoše obývají řádově vyšší tisíce jedinců.
Podle neúplných informací je stav populace v EVL Krkonoše místy stabilní, zejména na okraji výskytu a v ovlivňovaných místech (např. v derivacích malých vodních elektráren), je ale zranitelný. Druh má významný potenciál na zlepšení stavu populace.