Exkurze do Sklenářovic

Návštěva to byla krátká, ale přínosná. Kolegy ze Správy KRNAP jsme seznámili se specifiky této přírodní památky – jak s historií, zánikem obce i hospodaření jako takového, tak se znovunastolením hospodaření v posledních desetiletích a péčí, kterou jim věnujeme nyní.

Něco málo k historii

Osada vznikla patrně v 15. století. První zmínka o Glasendorfu neboli Sklenářovicích je z roku 1515. Původně vznikla jako obec sklářská, kolem sklářské pece.
Později asi v 16. století, se zde těžilo a případně rýžovalo také zlato. V této době došlo ve Sklenářovicích k největšímu rozkvětu. Éra to však byla krátká, zlato se brzy vyčerpalo a horníci odešli za lepším. Zůstali zde pouze usedlíci, kteří se živili hospodařením, ze Sklenářovic se tak stala osada selská.
Obec měla ještě na počátku 20. století vlastní samosprávu, školu, mlýn a dva hostince. V té době zde žilo 220 obyvatel ve 42 domech.

Po druhé světové válce byli obyvatelé Sklenářovic (kteří byli převážně německé národnosti) odsunuti. Po srpnu 1946 zůstala pouze jediná rodina. V letech 1959 – 1960 došlo k velké demolici (během akce "Demolice") a všechna stavení, až na jedno, byla zničena. Dnes zde můžeme nalézt pouze několik pozůstatků – například torzo mlýna, který byl postaven nad korytem Zlatého potoka.
Oblast Sklenářovic tak zůstala ladem a postupně zarůstala. Z původních asi 380 ha obdělávaných luk dnes zůstalo jen 110 ha, zbytek zarostl nálety či byl osázen smrkem a dnes už tvoří les.

V 90. letech se do Sklenářovic začal investovat čas i nemalé finance a postupně došlo k obnovení hospodaření.

Současnost

Od začátku hospodaření v roce 1998 udělala oblast Sklenářovic obrovský pokrok, ale obnovné práce zde ještě zdaleka neskončily.
V roce 2009 bylo Sklenářovické údolí vyhlášeno přírodní památkou a od roku 2013 zajišťuje péči projekt LIFE CORCONTICA.

Jediným trvalým usedlíkem je pan Kadeřábek, který hospodaří na 3 ha luk. Zbytek Sklenářovic obnovuje, seče a pase jediný hospodář (vždy nájemce pozemků Správy KRNAP).

V počátku obnovení hospodaření zde pásla koně a dobytek farma Hucul z Vítkovic, od roku 2009 převzali jejich práci Martin Maček a Ivana Čílová, kteří zde hospodaří dodnes s asi 250 ovcemi, nějakou tou kravkou a technikou na senoseče.

Údolí je vyplněného neobyčejnou mozaikou luk, pastvin, vodotečí, remízků a lesů.
Sklenářovice jsou díky mikroklimatickým podmínkám velmi teplomilné (na slunečných místech vystupují podhorské druhy rostlin výše, na stinných pak ty horské níže). Dochází zde k částečnému prolínání a tvorbě mozaiky jak luk z podhůří a hor.

Najdeme zde několik různých rostlinných společenstev. Některé z nich jsou zařazeny mezi evropsky významná stanoviště a spadají tak pod péči projektu LIFE CORCONTICA.

Nejníže jsou to mezofilní ovsíkové louky - typické druhy, které byste zde mohli vidět, jsou ovsík vyvýšený, tomka vonná, zvonek rozkladitý, řebříček obecný, škarda dvouletá, chrastavec rolní, kopretina bílá či štírovník růžkatý.

Plošně nejvíce rozšířené jsou horské trojštětové louky, jejichž typickými zástupci jsou kakost lesní, škarda měkká čertkusolistá, zvonečník klasnatý, rdesno hadí kořen, zvonek okrouhlolistý a pryskyřník platanolistý.

V horních částech svahů, v místech, odkud se vyplavují živiny, se jedná o podhorské a horské smilkové trávníky, ve kterých nalezneme například jitrocel kopinatý, pupavu bezlodyžnou, hvozdík kropenatý, prhu arniku, pětiprstku žežulník, mochnu nátržník, rozrazil lékařský a vítod obecný.

Místy se pak vyskytují poháňkové pastviny, které jsou tvořeny druhy snášejícími okus a sešlap. Mezi ně patří druhy s plazivým vzrůstem, jako je jetel plazivý nebo mateřídouška vejčitá, druhy tvořícími přízemní růžice např. pampeliška obecná, máchelka podzimní a jitrocel větší. Další typické druhy pro pastviny jsou trávy psineček výběžkatý, tomka vonná, poháňka hřebenitá, lipnice roční a další například naše známá smilka tuhá.

Mozaiku luk pak doplňují mokřadní společenstva jako vlhké pcháčové louky a tužebníková lada.

Území je značně zalesněno, kulturní smrčiny zde přecházejí ve smrčiny horské, níže navazují bučiny (kyselé až květnaté) a na svazích i suťové lesy.
Některé stromy zde byly po válce vysazeny, především na místech bývalých polí, a dnes už tvoří typický smrkový les. Jiné stromy vzrostly z náletů.
Jako cenné v území vidíme rozsáhlejší porosty remízů a solitérů. Dřevin je však příliš. Les už necháváme lesem, ale remízy a skupinky stromů prořezáváme se šetrností, tak aby remízů moc neubylo a zároveň se udělal prostor pro luční druhy a pastvu.

Místy jsou ve Sklenářovicích ještě i degradované intenzivně obhospodařované louky, které se poznají díky velkému zastoupení pampelišek nebo širokolistých trav jako srha říznačka a psárka luční.
Degradaci vidíme i v přílišném zastoupení třezalky tečkované či skvrnité, šťovíku kyselém, ve velkém se zde také vyskytuje rdesno hadí kořen.
Degradujících invazních druhů rostlin ve Sklenářovicích moc nenajdeme – ve spodní části v malém množství pouze křídlatku. Sklenářovice jako jedna z mála enkláv není zasažena šťovíkem alpským ani lupinou.
Expanzních druhů už zde máme o něco více. V místech, která jsou hojně zásobená živinami, můžeme najít obecně známou kopřivu dvoudomou či šťovík tupolistý. Velkým problémem a paradoxem je šíření kýchavice bílé Lobellovy, a to především na vlhčích místech. Pro českou republiku se řadí do červeného seznamu zvláště chráněných a ohrožených druhů rostlin mezi C4a – druhy vyžadující pozornost, avšak v Krkonoších je druhem expanzivním, šířícím se na úkor druhů jiných.
Mezi problémové, avšak ne expanzivní či invazní patří i pámelník bílý, který se šíří v křovinách a podél nesekaných luk.

Celkem je ve Sklenářovickém údolí na 300 rostlinných druhů z toho 20 zvláště chráněných a ohrožených.

Během exkurze jsme si také ukázali důležitost ponechávání neposečených pásů. Ponechávání pásů, nejlépe na těch nejkvětnatějších místech, je důležité z hlediska bezobratlých živočichů. Tyto plochy slouží hmyzu jako zdroj potravy, úkryt, pro rozmnožování, ale také přezimování.
Ukázkou monitoringu bezobratlých bylo smykování za pomoci sítěk na odchyt hmyzu. Na plochách, které byly posečeny, jsme mnoho druhů neviděli a ani nechytili, za to v neposečeném porostu jich bylo více než dost.

Novinkou v údolí je právě dostavěné ohrazení – pastevní areál, které by mělo usnadnit péči o celých 110 ha.
Typem ohrazení je tzv. anglosasko - novozélandské. To se skládá ze štípaných kůlů z akátového dřeva, tří nad sebou natažených vodičů, zpevněných rohů a několika vhodně umístěných bran.
Celkem bylo postaveno asi 19 km ohrad ve výšce jednoho metru, použito 57 km drátu, vytvořeno 170 rohů a 50 bran.
Brány jsou vhodně umístěné tak, aby, v době nepoužívání ohrady pro pastvu, je bylo možné využít jako koridory pro divokou zvěř. Tak je údolí neuzavřené a migračně propustné.
Ohrady jsou rozdělené na několik různě velkých okrsků – ty největší se ještě dělí na menší dílce za pomoci klasického elektrického ohrazení – sítí.
Trvanlivost takového typu ohrazení je asi 40 let.

Již známým obrázkem byly ukázky speciálních zásahů, jak výřezů a struh dělaných z rámcových smluv, tak práce našich kluků z pracovní skupiny. Tentokrát nám ukázali, že ne každá stružka je jednoduchá a s kameny v podloží si neporadí ani sebelepší krumpáč. Naviják už jsme jednou měli možnost sledovat, tentokrát byla ukázka lepší. Síla a pomoc navijáku se ukázala naplno při tahání celého spadlého stromu. Novinkou, která nám byla představena, je fréza na odstranění pařezů po výřezech. Naše fréza je menší, zvládá pouze pařezy do asi 10 cm v průměru, ale i tak je neocenitelným pomocníkem, tam, kde se po výřezech budou louky sekat.

A na závěr můžeme říci, že práce v údolí je dlouhá, těžká a bude trvat ještě spousty let, než společně dáme Sklenářovicím tvář, kterou si zaslouží. Tvář plnou barevných luk, mozaiky vegetace, upravených remízů a zídek, druhové pestrosti a úspěšného území, které bude dávat radost ochraně přírody, hospodářům, ale i jako přírodní a hlavně kulturní památka se vzpomínkou na život předků.
 

Exkurze do Sklenářovic

....